Akademická secese a klasicizující modernismus první třetiny 20. století

Hlavní budovy Lázeňského náměstí (s výjimkou Jurkovičova domu), realizované na základě Jurkovičovy výchozí urbanistické koncepce, byly provedeny již v odlišném architektonickém pojetí různými autory. I když jde o stavby slohově různorodé, lze na nich vysledovat výraznou klasicizující tendenci. Jde přitom vesměs o významná díla předních českých architektů, ovlivněných především Otto Wagnerem (Emil Králík, František Roith).

Dům B. Smetany

architekt: Emil Králík
novostavba 1908-1909

Přední dílo wagneriánské geometrizující secese s řadou originálních uměleckořemeslných prvků v interiéru. Debut mladého projektanta představoval první výrazný zásah do Jurkovičova pojetí lázní, ve srovnání s konkurenčním soutěžním návrhem Františka Roitha v duchu radikální moderny však již vyzněl poněkud anachronicky. Budova koncipovaná jako luxusní hotel měla být středem zamýšlené trojice staveb propojených zčásti realizovanými lodžiemi.

Kompozice budovy spočívá v monumentální skladbě jednoduchých geometrických těles, doplněných klasicizujícími prvky říms a pilastrů, které jsou ale rovněž provedeny v abstraktních geometrických formách. Dekorativní výzdoba je redukována na keramické geometrické prvky, figurální reliéfy a ocelová zábradlí. Hlavním výrazovým prostředkem je kontrast několika textur omítek stejné barvy, které (spolu s rastrováním oken) přibližují tuto architekturu stavbám geometrické moderny. Symetrická trojtraktová dispozice domu je uspořádána kolem střední polygonální schodišťové haly. Dům byl otevřen v roce 25. výročí úmrtí hudebního skladatele Bedřicha Smetany, necelý rok poté, kdy v Luhačovicích zemřela jeho druhá žena Betty Smetanová.

Původní funkce luxusního hotelu je i po kompletní opravě domu z let 1993-1995 zachována, chybějící restaurační prostory byly vytvořeny úpravou podzemního podlaží.

Ředitelství lázní

architekt: Emil Králík
novostavba 1926-1928.

Na Dům Bedřicha Smetany navázal architekt Králík s časovým odstupem téměř puristickou stavbou administrativní budovy ředitelství lázní. Oběma domům je společná noblesa a velkorysost, ale i akademičnost a monumentalizující pojetí interiéru. Energicky je rozvržena parterová část hlavního průčelí s velkoformátovými okny, provedená v horizontálních pásech umělého kamene kontrastně k celku a krytá oceloskleněnou markýzou.

Lázeňské divadlo

architekt: František Skopalík
novostavba 1906-1908

Moderní slovanské lázně měly být od počátku i kulturním a uměleckým střediskem. Již v roce 1906 byla proto vypsána soutěž na projekt divadelní budovy. V konkurenci modernistického návrhu F. Roitha a návrhu D. Jurkoviče byl k realizaci vybrán projekt F. Skopalíka, v jehož výrazu se mísí secesní dekorace s klasicizujícím pojetím celku. Dispozičně vychází z divadel 19. století s chodbou obíhající hlediště a se strmým balkónem nad ním. Nízkonákladová stavba byla otevřena bez sociálního zázemí, skladu kulis, jen s lepenkovou střechou. Interiér měl ale připomínat "kamenná" divadla.

Inhalatorium

architekt: Josef Skřivánek, Jan Vodňaruk
novostavba 1922-1923

Klasicizující modernismus 20. let 20. století, nesoucí formální rysy české kubistické architektury ve zpracování fasád, mansardovém zastřešení i v celkové symetrické kompozici završené monumentálním portikem "zahradního" vstupu. S původními východisky kubistické architektury se ale forma stavby míjí, což dokládá mimo jiné interiér hlavní haly, provedený ve stylu blízkém předkubistické geometrické moderně.

Pozoruhodné jsou některé technické prvky z "pionýrského" období lázeňských procedur, zachované v budově (funkční dekompresní komory s tlakově odolnými okny a dveřními uzávěry, včetně měřících přístrojů). V Inhalatoriu je vyústěn Janův pramen. V době vzniku šlo zřejmě o jedno z největších inhalatorií v Evropě, což vyplývalo ze specializace lázní na inhalační léčbu horních cest dýchacích.

Původní funkce pro inhalační lázeňské procedury je i po komplexní obnově objektu v letech 2000-2001 zachována a doplněna o širší nabídku procedur.

Pramen Ottovka

architekt: Josef Skřivánek
novostavba 1929

Pramen byl zachycen roku 1905 a pojmenovaný stejně jako ostatní prameny po členu rodu Serényiů. Vyústěn byl nejprve do romantické "jeskyně" s gotizujícím průčelím ve strmém lesním svahu, v roce 1929 byl pak před tuto scenérii doplněn klasicizující gloriet s novým prameníkem uprostřed, dílo architekta Josefa Skřivánka.

Společenský dům

architekt: František Roith
novostavba 1933-1935

Hlavní lázeňská společenská budova, Společenský dům ("Kursalon") proponovaný na západním břehu Šťávnice již regulačním plánem Dušana Jurkoviče, byl uskutečněn vynikajícím pražským architektem Františkem Roithem až s mnohaletým zpožděním. Tímto objektem získaly lázně mimo jiné velký sál a další velkorysé prostory pro nabídku využití volného času lázeňských hostů. Stavba je kompozičně svázána s řešením lázeňského náměstí.

I přes zřetelné funkcionalistické rysy je budova rozvržena velmi klasicky a svědčí o autorově sepětí s předválečnou modernou a monumentalismem a jeho vynikajícím smyslu pro dokonalý detail s pojetím blízkým stylu art deco. Naopak téměř "spartánské" a funkcionalisticky věcné je vyznění ubytovací části v horních podlažích.

Objekt je vysoce autentický včetně části původního nábytkového vybavení, užito bylo kvalitních materiálů (ušlechtilé kovy, keramické obklady, mozaikové dlažby apod.).
Objekt plně slouží původním účelům a to jak ve společenské a stravovací části (dvorana s tanečním parketem, venkovní pódium, velký sál, knihovna, kluby, bar, prostory pro stravování lázeňských hostů i zaměstnanců), tak v části ubytovací. Dispoziční změny v něm neproběhly téměř žádné. Zachována jsou pozoruhodná původní svítidla i dobový nábytek.

Společenský dům plní funkci kulturního a společenského centra lázní a nabízí konferenční služby.