Díla architekta Dušana Jurkoviče

Stavby Dušana Jurkoviče (1868-1947), vytvořené pro Luhačovice během pouhých tří let, spojují motivy regionální karpatské lidové tvorby s dekorativními principy secese a vlivy anglického neovernakulárního umění hnutí Arts and Crafts ve zcela originální a vnitřně soudržný nový architektonický artefakt. Drobné měřítko a citlivé zasazení staveb do parkově upravené údolní krajiny podtrhují harmonii celku. 

Architektura lázní tak dokládá nejen šíření moderních západoevropských podnětů do architektury a urbanismu střední Evropy přelomu 19. a 20. století, ale koresponduje i s vrcholícím emancipačním hnutím středoevropských slovanských národů, usilujících o sebeidentifikaci, mimo jiné prostřednictvím lidové kultury.

Touto syntézou se luhačovické lázně liší od řady významných evropských lázní, jejichž architektonický výraz je více či méně unifikovaný, kosmopolitní, vycházející z římské klasické tradice.  

Pro pochopení nejvýraznějšího luhačovického architektonického souboru - díla Dušana Jurkoviče - je neoddělitelné kulturní niveau lázní, bez něhož by toto dílo nemohlo vzniknout. 

Idea lázní "slovanských duchem i tvarem", Jurkovičem geniálně zhmotněná, byla nejprve formulována v okruhu brněnských intelektuálů: ředitele škol Františka Mareše, spisovatelů Josefa Merhauta, bratří Aloise a Viléma Mrštíků, lékaře MUDr. Františka Veselého (prvního ředitele nové luhačovické lázeňské akciové společnosti) a několika dalších. Podle představ doktora Veselého měly lázně vracet hostům nejen zdraví, ale i radost ze života, k níž přispívá i umění a architektura.

Luhačovice se měly stát (a také se během příštích let staly) "slovanským salónem", místem setkávání osobností české, moravské a slovenské kultury.  

Hlavní lázeňský objekt (původně "Janův dům" podle Jana Nepomuka Serényiho) byl vytvořen Franzem Waschitschkem v klasicistní podobě v roce 1822 a přestavěn Dušanem Jurkovičem v roce 1902, kdy byl zvýšen o hrázděné patro a nové zastřešení a dispozičně upraven kolem dvou nádvoří a vstupní dvoupodlažní haly. Funkce objektu se přitom nezměnila - byla vždy kombinací vanových lázní a ubytování lázeňských hostů. 

Dům je hlavní Jurkovičovou luhačovickou realizací. Odhmotňující gradace průčelí směrem nahoru vyjadřuje různou konstrukci a funkci jednotlivých podlaží i přítomnost starších nižších staveb v organismu domu. Stavbě dominuje třetí, hrázděné podlaží přidané Jurkovičem, nesoucí bohatou konfiguraci střech. Hrázdění je na fasádách částečně přiznáno a částečně skryto dřevěnými fošnovými obložkami, které nosnou konstrukci nekopírují, ale tvoří její samostatné výtvarně-ornamentální vyjádření. 

Ornamentem je tak celá plocha průčelí, komplexně formovaná různými materiály jednotlivých podlaží. Dobový symbolismus (labutě u vstupu) a folklorní inspirace se prolínají s aktuálními proudy moderny, především britské (vstupní dvoupodlažní schodišťová hala).  

Generální oprava budovy na hotel Jurkovičův dům**** proběhla v letech 2000-2002. Původní funkce lázeňského domu je zachována a doplněna o restaurační část a bazén. Exteriér i vnitřní prostory byly při obnově objektu maximálně přiblíženy původnímu stavu na základě restaurátorských průzkumů a dobových fotografií.

Nejvíce původních funkčních prvků mobiliáře je zachováno v balneo části - originální lehátka, zrcadla, věšáky, sedačky, židle, stůl, lavice, květinové podstavce, toaletky se zrcadlem, stolky s keramickou deskou, vše navržené Dušanem Jurkovičem.

Obnovena byla místnost s originálním funkčním sanitárním vybavením - repasovanými "zlatými" mosaznými vanami pro uhličité koupele.

V přestavbě Kuchyňského domu z roku 1851 na romantickou "Chaloupku" se Dušan Jurkovič přiblížil karpatské lidové architektuře nejen výrazně přesazeným zastřešením, ale - oproti svým ostatním luhačovickým realizacím - také užitím techniky roubení pro nadstavbu patra nad ponechaným zděným přízemím domu. Přízemí doplnil vstupy s motivem žudra, typickým pro jižní nížinné oblasti moravské lidové architektury. Tuto koláž můžeme chápat jako odraz prolínání tří národopisných oblastí v luhačovickém Zálesí - Valašska, Slovácka a Hané - i jako výraz hledání širšího výrazového zázemí pro slovanský program luhačovického díla Dušana Jurkoviče a jeho přátel.

 Jurkovičova architektura se tím odpoutává od svého pomyslného mýtického pratvaru - slovanského srubu.

Původně lázeňský penzion s bytem správce lázní je dnes komorní lázeňskou vilou. Dnešní podoba vily Chaloupka**** se 2 stylovými apartmá je výsledkem komplexní opravy v letech 1995-1997.

Exteriér i interiér odpovídá původnímu architektonickému záměru Dušana Jurkoviče.

Podobně jako Jurkovičův dům a Chaloupka vznikl i Vodoléčebný ústav přestavbou staršího domu - Jestřabského mlýna z roku 1710. Nové lehké hrázděné podlaží Jurkovič "skryl" mezi převýšené konzoly nesoucí zastřešení. Třetí podlaží objektu tak můžeme chápat jako mohutnou dekorativní římsu lapidární starší budovy.

To koresponduje s řešením interiéru, který je proveden zčásti jako dvoupodlažní převýšený prostor odpočíváren (později zaplněný převlékacími kabinami).

Hlavní objekt Vodoléčebného ústavu byl pak postupně doplněn Jurkovičem a dalšími architekty v ucelený areál lázeňských budov (Říční a sluneční lázně, Slatinné lázně, kotelna a prádelna), který se vyznačuje kontextuálním architektonickým ztvárněním mladších staveb a přístaveb.   

Funkce objektu pro vodoléčebné lázeňské procedury nebyla nikdy změněna, stavba sloužila původnímu účelu. Byla zde používána obyčejná voda v nejrůznějších formách většinou k prokrvení a masáži svalů: perličkové a vířivé koupele, skotské střiky. Úpravy a přístavby, které byly u objektu dodatečně provedeny, souvisely především s rozdělením provozu na mužský a ženský. Vodoléčebné lázně již nejsou provozovány. 

Na konci března 2021 byla zahájena rekonstrukce Vodoléčebného ústavu a Říčních a slunečních lázní, jejímž hlavním cílem byla záchrana výjimečného architektonického díla Dušana Jurkoviče, které je navrženo na národní kulturní památku. Celý areál byl přeměněn na muzeum skladatele Leoše Janáčka, který v lázeňském městě často pobýval, a Dušana Jurkoviče, jehož stavby ovlivnily vzhled Luhačovic.

Roku 1903 vystavěl Jurkovič v bezprostřední blízkosti Vodoléčebného ústavu Říční a sluneční lázně, které ve své době představovaly centrum setkávání a společenské zábavy lázeňských hostů.

Bazén, napájený z říčky Šťávnice, lemovaly dřevěné převlékací kabinky s bílými závěsy. Na vyhlášené plovárně se konaly nejrůznější sportovní klání, pořádaly se zde plavecké závody, hrál se zde ping-pong, cvičila se gymnastika i vzduchoplavba.

Nejprve se muži a ženy při koupání a slunění střídali, v roce 1910 byl bazén prodloužen a rozdělen přepážkou na ženskou a mužskou část. V poválečném období byla rozšířena také část Slunečních lázní určených pro odpočinek a slunění. Plovárna byla funkční až do roku 1995, kdy způsob napájení bazénu říční vodou přestal vyhovovat hygienickým předpisům.

Dnes je zde vytvořen okrasný biotop.